Aya

Toto bylo napsáno někdy zhruba v půlce února... Když si to čtu a přepisuju takhle zpětně je hodně vidět rozdíl mezi náladou, kterou jsem měla před tím měsícem a dříve a mezitím v jakém celkovém rozpoložení jsem teď, ale i ve stylu jak píšu když jsem v háji a naopak...

Snaha to všechno překonat. Přenést se přes to, neřešit to a žít v klidu. Sebevědomí a sebedůvěra klesají, ale i přes to se snažíš znovu a znovu dostat nahoru, a pak tě někdo potopí: neomluvitelná chyba, měla by ses začít učit, měla bys se sebou něco dělat, jseš blbá, nezajímá mě to. A nevidí, oni nevidí tvou snahu, ani že jsi na tom třeba chvílemi líp, že by stačilo dalších pár dní, aby si se dostala do jakž takž přijatelného stavu. Nevěří v tvojí snahu, nevěří v tebe. Čím sis to vysloužila? Tím, že tvoje snaha je málo vidět? Že jsi divná? Že jsi určitým způsobem jiná než ostatní? Moc citlivá? Nebo prostě jen nevíš co chceš od života. Nechceš děti, nevěříš v to, že bys po sobě zanechala něco významného, nevíš proč tu dál zůstávat. Proč se celý život jen s něčím trápit, což k ničemu nevede. Je ti psychicky špatně, z toho je ti špatně fyzicky, ale stejně, aby si si ulevila od té psychické bolesti si bereš jehlu, špendlík, nůžky nebo cokoliv ostrého co je zrovna po ruce a bodáš do sebe, řežeš nůžkami, protože když cítíš ostrou fyzickou bolest alespoň na malou chvíli nevnímáš u psychickou....