Aya

Ztrácíš se. V sobě, v lidech, v prostoru, v životě, lidem před očima. Často nevnímáš okolí, co se okolo tebe děje nebo kde to vlastně jsi. Kdo jsou ti lidi okolo tebe? Kamarádi, nepřátelé, lidi co tě chtějí jen využít? Nejsi si tím jistá ani u svých nejbližších kamarádů...

Vidíš. Věci, postavy, tvory i netvory. Jsou? Nejsou? Jdeš a za sebou vidíš muže v černé kápi, dohání tě, jde vedle tebe, ohlédneš se, aby si si ho mohla lépe prohlédnout a on zmizí a na jeho místě jen jen ozdobná část nějakého plotu, zábradlí. Jedeš tramvají, zastavíte, koukáš do země, na zem, na silnici. Na silnici, která dýchá, zvedá se v pravidelném rytmu jako by pod ní bylo něco uvězněné, jako by se to dusilo. Dýchá a snaží se dostat na povrch...

Kdosi ti řekne usměj se. Jak a proč pomyslíš si, ale o ten úsměv se pokusíš. Jen se na něj prapodivně zašklebíš...