Aya

To, že jsem na pár let nebyla sama sebou a teď se konečně opět pomalinku vracím ke svému já, to už mi přijde tak nějak v pohodě. Vím, že lidi se kterými jsem dnes v kontaktu, a kteří mě vlastně všichni poznali až jako já-ne já, na mě žádnou změnu nepozorují, pro ně jsem pořád ten stejný člověk, ale vnitřně je ta změna obrovská. Na tu druhou jsem se měnila postupně, takže jsem si vlastně asi nikdy ani pořádně nevšimla, že už to nejsem já... Že už nedělám věci, které byly dřív mou přirozeností, od kravin typu, že jsem se celé dětství bavila jen a jen s kluky a pak jsem s nimi pomalu nebyla schopná prohodit ani slovo (což ovšem nepřineslo zlepšení komunikace s dámskou částí lidstva), ale z tohoto ten návrat zpátky nebyl tak složitý, zabralo to sice poměrně dlouhou dobu, ale už se s nimi cítím zase tak jak to bývalo dříve. Jeden z větších problémů ale nastal ve chvíli kdy se z extrovertního třeštiprdla stalo přecitlivělé uťápnuté cosi co nebylo schopné vyjádřit a obhajovat svůj vlastní názor... Většina téhle části té druhé už je taky pryč, i když něco přece jen zůstalo, už jsem zase drzá holka co se většinou ráda baví s lidma (nebo jim spíš naslouchá), i když zčásti tam ta nenávist k lidem a velká velká citlivost pořád zůstává, ale s touto její stránkou jsem docela srovnaná a tolik mi nevadí, že jí tam zrovna tenhle kousek zůstalo. Ovšem co je momentálně největší a nejaktuálnější návrat k mému já je něco na co jsem úplně zapomněla, a když se to nedávno po dlouhé době opět stalo, tak mě to docela dost rozhodilo. Totiž anych to nějak vysvětlila, jako mladší jsem měla dosti často sny, které se za pár dnů nebo týdnů vyplnily, přesně do detailu jak to bylo ve snu tak se potom taky stalo... No a když se to teď po pár letech stalo znovu... Sedíme vel nějaké chodbě s gaučem, ze které vedou schody dolů ke vchodu do budovy, a povídáme si s třídní o všemožných hloupostech, nejsme tam všichni, protože část lidí šla na večerní lyžování. Najednou přiběhne kamarád s batohem jedné z holek co jela s nimi a ptá se, jestli netušíme kde by mohla mít doklady, že spadla a odváží ji do nemocnice. Probudím se a říkám si, že by mě zajímalo kde to bylo a proč se mi zdálo zrovna o tomhle, ale sen brzo zapomínám a zhruba po dvou týdnech vyrážíme s třídou na hory, první večer jde část lidí na lyže, my sedíme na chodbě a najednou přichází spolužák, hledáme doklady. V tu chvíli mi to vůbec nedošlo, že jsem to vlastně věděla, ale druhý den ráno u snídaně mám dèja-vu a hned potom mi to dochází... Takže vykolejená odcházím na jednu stranu ráda, že se mi zase vrátila část mě, na druhou stranu mě to po tolika letech ''vyděsilo'' a to i proto, že to vždy bylo jen odhadování obyčejných událostí a teď se to vrátí takovýmto způsobem....